SEBEVRAŽDY PANEN

Sebevraždy panen - Jeffrey Eugenides

Nakladatel: Host
Počet stran: 260
Rok a měsíc vydání: 10/2013

Anotace: Podmanivý příběh pozoruhodných, předčasně zemřelých sester Lisbonových je vyprávěn s něhou i humorem. Když matka pouštěla svých pět dcer na jediné rande jejich života, všechno se zdálo být téměř v pořádku, přestože tragédie visela ve vzduchu. Na záhadné dívky vzpomínají dvacet let po jejich úmrtí chlapci ze sousedství. Tehdy, v křehkém období dospívání, je obdivovali a zbožňovali a ještě po tak dlouhé době si vybavují útržkovité podrobnosti, které s nimi mají spojené: podprsenku promiskuitní Lux přehozenou přes krucifix, úchvatné vzezření sester na plese, dům, který pozorovali z opačné strany rozpálené, ospalé ulice, aniž by tušili, že v něm dochází k postupnému rozpadu rodiny, jenž vyvrcholí vyhasnutím několika životů. Román dosáhl kultovního věhlasu a dočkal se také filmové podoby v režii Sofie Coppolové.

Kniha Sebevraždy panen není moc známá, asi většina z nás viděla spíše film. A čím je tato kniha zvláštní? Hned na začátku se dozvíme, jak to všechno dopadne. Všechny sestry zemřou, spáchají sebevraždu. A je kniha tím pádem nuda? Nemyslím si, nutilo mě to číst dál a dál. Jak to udělají? Proč to udělají? Co je k tomu vede? Nezachrání je přece jen někdo nakonec?

Udivilo mě, že vyprávění není na jednu stranu vůbec temné. Dozvídáme se ho z pohledu hochů z okolí, co sestry vídají, chodí si nimi do školy nebo se s nimi někdy střetly. Dívky jsou krásné a chlapci obletované, ale jsou uzavřené a tak zůstávají pro své vrstevníky spíše záhadou. Historky, o kterých čteme, ale vůbec nejsou smutné. Většinou jde o nějakou lumpárnu, co se hochům z okolí povedla nebo co provedla děvčata na truc svým, až příliš pečlivým a starostlivým rodičům.

Pokud už, tak jde o ironii a jakési odevzdání či sklíčenost, co nás bude spolu s dívkami provázet. Často se stane něco komického, v čem však najdeme nějakou malou tragédii, co nás zachmuří, místo abychom se pobavili, jako naši vzpomínající vypravěči. I přesto je však celá děj podán téměř s klidem, jako by sebevraždy byly na denním pořádku.

I když o vtip není nouze, nemůžeme se vyloženě zasmát, protože víme, kam tohle všechno povede a proto to v tom hledáme od prvních stránek. Pokud se podíváme mezi řádky, vidíme, že to tam směřuje. Já třeba jsem v duchu rozebírala každý detail a říkala si, no jo, tak to je jasné, tady se to zlomilo. Ale došlo k tomu opravdu? Nebo tomu napomohla jen moje představivost, která znala konec a snažila se mi tak něco vnutit?

Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuju nakladatelství Host.