pondělí 15. září 2014

BÍLÁ JAKO SNÍH, RUDÁ JAKO KREV

Bílá jako sníh, rudá jako krev
D‘Avenia Alessandro

Nakladatel: Jota
Počet stran: 224
Rok a měsíc vydání: 06/2014

Anotace: Citlivý a zároveň humorem protkaný příběh o síle snů a lásky. V životě přicházejí otázky, na které nezná odpověď žádný internetový prohlížeč… Leo je šestnáctiletý kluk jako každý jiný: rád se poflakuje s kamarády, hraje fotbal, prohání se na mopedu a žije v dokonalé symbióze se svým iPodem. Dlouhé školní hodiny by nejraději vymazal a učitele vidí jako živočišný druh, v jehož brzké vyhynutí nepřestává doufat. Takže když přijde nový supl na dějepis a filozofii, Leo ho přivítá pořádnou dávkou cynismu a nasliněných kuliček. Ale zdá se, že tenhle mladý profesor je mezi ostatními vyučujícími nečekanou raritou. Když přednáší, dokáže všechny strhnout, často zabrouzdá mimo osnovy a každým slovem nenápadně pobízí své žáky, aby žili naplno a šli za svými sny. A Leo jeden velký sen má – jmenuje se Beatrice, nejhezčí holka ve škole. Beatrice je ztělesněním vášně, její rudé vlasy září na miliony světelných let a jediný její pohled Leovi otevírá brány ráje… Ale než Beatrice vůbec zjistí, že ji někdo miluje tak, jak ani Dante Alighieri nemohl milovat, onemocní leukémií. Leo si poprvé v životě klade otázky, na které nenajde odpověď na internetu, ale musí se s nimi vypořádat sám, a vydává se bojovat za svůj sen. Pochopí nakonec, že sny neumírají, a najde sílu věřit v něco většího, než je on sám?

První, co mě napadlo, po prvních pár stránkách, bylo, že knihu píše žena a jde o pohled muže, navíc ještě mladého, teenagera. Nevím, ale osobně mi tohle moc nesedí, jsem tedy taky žena, ale skoro bych se vsadila, že tak, jak je to kolikrát v knize popsáno, muži nepřemýšlí a nemluví a nejednají. Po chvíli jsem si na to však zvykla, či spíše zapomněla a brala to, jak to je. EDIT: Byla jsem upozorněna, že knihu napsal muž, omlouvám se tedy za mystifikaci. A teď vážně nevím, co si o přemýšlení hlavního hrdiny myslet. Takhle vážně muži myslí? To stojí za zamyšlení.

Bílá jako sníh, rudá jako krev, zajímavý název, že? A to není všechno, kdybyste věděli, jakou hloubku vzhledem ke knize má, líbil by se vám ještě víc, jako mně. Nevím, zda jde přímo říct, že zde vystupuje symbolika barev, každopádně s rudou a bílou se setkáváme hodně často. Je to moc hezky začleněno, autor si se slovy a barvami hraje, moc mě ty její nápady bavily.

Zajímavá je mluva hlavního hrdiny, Leo je puberťák a ve vyprávění se to nezapře. Mluví sprostě, používá často krátké věty, vtipy, ironii, jako pravý teenager. Kniha se člení do kapitol, potěšilo mě, že vcelku krátkých, protože se mi to o moc lépe četlo, když na každých pár stránkách je drobný příběh či vyprávění, než kdybych četla v kuse a nevěděla, kde je konec a kde začátek. 

Závidím Leovi jeho rodinu, jeho přátelé, jeho (ne)oblíbeného učitele. Má kolem sebe tolik skvělých lidí, kteří ho mají rádi a podporují. Sálá z toho láska a přátelství. Celé to podporuje i myšlenku knihy, která mě zaujala hned zkraje. O Bílé se říká, že je něco na způsob Hvězdy nám nepřály. Předpokládala jsem tedy, že půjde o rakovinu a o lásku, ale bála jsem se klišé situací a nepřeberného množství romantiky. To se mi naštestí nedostalo. Kniha je svěží, originální, nepřeplácaná a přitom podává čtivý příběh. 

Za recenzní výtisk moc děkuji knihkupectví Martinus.

Žádné komentáře:

Okomentovat