RC: SKLENĚNÁ TĚLA

Černá melancholie: Skleněná těla
Erik Axl Sund

Nakladatel: Knižní klub
Série: Černá melancholie (1.díl)
Rok a měsíc vydání: 2016/03
Počet stran: 320

Anotace: Skleněná těla od autorů bestselleru Vraní dívka přinášejí další temný severský thriller, jenž opět zamíří do nejhlubších koutů lidské duše a odkryje její odvrácenou tvář. Švédsko zaplavila vlna sebevražd. Umírají mladí lidé, ze světa scházejí těmi nejděsivějšími způsoby. U všech se našly staré kazety s hudbou z osmdesátých let. Stockholmský detektiv Jens Hurtig zjistí, že všechny patřily jediné ženě. Nedlouho poté začne někdo brutálně zabíjet vlivné osobnosti. Souvislost obou případů je hrozivější, než si kdo vůbec dokáže představit… Skleněná těla vyprávějí napínavý příběh o hudbě, touze a nenávisti – příběh o tom, čeho všeho je člověk schopen kvůli umění a jak extrémní prostředky je ochoten k tomu použít. Skleněná těla jsou návykový román, jehož čtení bolí, ale nejde zastavit.

Autorská dvojice Erik Axl Sund je mi známá už od předchozí trilogie s Vraní dívkou. Kniha byl tehdy prezentována jako pouze pro silné povahy a mě překvapilo, jak lehce jsem to snášela. Tentokrát tu žádné varování nebylo a mě to přišlo snad i drsnější, než minule.

Pokud jste tedy slabá povaha, do knihy se nepouštějte, stejně tak, pokud si zrovna procházíte nějakým depresivním obdobím, protože detailní myšlenky sebevrahů vám asi moc nepřidají. Naopak, pokud jste trošku sadista, dejte se do čtení. Dílo je opravdu drsné, tvrdé, chvílemi nechutné, ale naprosto brilantně napsané.

Jen se mi chvílemi zdálo, že poznávám, kde píše který autor, nebo tedy prostě to střídání. Chvílemi se mi totiž zdálo, jako by myšlenka ztratila směr a já se chvíli ztrácela, než jsem se zase našla. Ale je možné, že je to úmysl, protože to značně podporovalo temnou a rozporuplnou atmosféru knihy. 

Také se přiznám, že jsem měla docela problém zapamatovat si jména a hlavní aktéry. Možná jsem byla ve špatném rozpoložení, protože pak mi to najednou naskočilo a nebyl žádný problém. Toto dílo není určitě žádná oddechovka, musíte se soustředit na to, co čtete, aby vám to dalo smysl, ale zase, na druhou stranu, i pro to přece čteme.

V knize se střídají krátké kapitoly, což jsem uvítala, nemám ráda sáhodlouhé vyprávění, ale pěkně úderné sdělení a jedem dál. Pojmenovány jsou vždy podle té které postavy se zrovna týká a také se dozvíme, kde se zrovna nacházíme. Autoři matou tím, že nevíme identitu pár postav a naprosto mě fascinovalo, že jak mi to postupně odkrývali, myslela jsem si naprosto něco jiného a dokonce jsem byla přesvědčena, že to někde i naznačili, ale když jsem se zpětně dívala, nenaznačili, jen nás mistrně vmanipulují přesně tam, kde nás chtějí mít, aby nás pak mohli tím víc napálit, až odhalí pravdu a zápletku a pointu. Dobře oni, dostali mě, kdykoliv se o to pokusili.